Prosinec 2010

Přehled majitelů holovouského panství

8. prosince 2010 v 15:22 Majitelé holovouského panství

      1260 - Miroslav z Holows - 1 z prvních majitelů
1389 - 1457 - vsi rozdělené mezi několik vlastníků
1542 - 1594 - Karlíkové z Nežetic
1594 - 1621 - Smiřičtí ze Smiřic
1621 - 1628 - Albrecht z Valdštejna
1628 - 1649 - Stošové z Kounic
1649 - 1695 - rodina des Carmes
1695 - 1728 - Kolowratové
1728 - 1786 - rodina La Motte
1786 - 1853 - Leveneurové
1853 - 1878 - Antonín Sosnovec z Vlkánova
1878 - 1904 - Eichmannové
1904 - František Malinský





Cizí rodiny na holovouském zámku - leneveurové aj.

8. prosince 2010 v 15:15 Majitelé holovouského panství
      La Motte de Frintropp, jak již název napovídá, nejedná se o český šlechtický rod, nicméně o šlechtickou rodinu pocházející z Francie, stejně jako tomu bylo u rodiny des Carmes.
Maxmilián Rudolf se systematicky usazoval v našem kraji, když r. 1708 koupil Stračov. Po něm zdědil panství Jan Václav La Motte do Frintropp, královský hejtman královéhradeckého kraje. Roku 1756 byl povýšen do panského stavu a od té doby se místo rytíře představuje jako svobodný pán de Frintropp.
      Se jménem La Motte je poprvé písemně zapsána zmínka o škole. Málokdo ví, že v první polovině 18. století byla postavena budova školy v Holovousích. Při velké povodni r. 1754 byla však tato škola zanesena blátem. Pro další možnost učení absolutně nevyhovovala. Proto bylo rozhodnuto vrchností o přeložení školy do chodovické bývalé dřevěné farní budovy, kde stojí dodnes. Předpokládá se však, že škola zde působila při faře už zhruba od konce 14. století.
Dalším znakem panování rodu je umístění sochy sv. Jana Nepomuckého v r. 1732, tedy 3 roky po svatořečení. Dříve byla umístěna v zámecké zahradě, v roce 2002 byla přesunuta na náves k rybníku. Socha je kvalitně provedena a znázorňuje nám světce v liturgickém oblečení s biretem a krucifixem v levé ruce. Roku 1756 byla zahájena oprava chodovického kostela.
      Jan Václav La Motte umřel 25. 9. 1768. Jeho panství tak zdědil syn Jan Josef La Motte de Frintropp. V r. 1775 přišlo Velké selské povstání, do něhož se zapojili i obyvatelé Holovous, Chodovic a Chloumek. Podařilo se jim dobýt nejen Hořice, ale i samotný holovouský zámek. Když ale zjistiti, že na zámku se toho moc odcizit nedá, oloupili proto obyvatele židovského ghetta, ležícího blízko zámku. Hlavním důvodem rebelie byl zřejmě hladomor způsobený neúrodou a také přítomnost několika morů ve střední Evropě. Především díky této skutečnosti se i přes všechny nové stavby nedá pokládat lamottovské období za přívětivé.
      Dne 23. 12. 1786 Jan Josef La Motte de Frintropp prodal holovouské panství za 100 000 zlatých Františku Josefu, baronu z Leveneuru a Grünvallu. Tato původem lucemburská rodina se přistěhovala do Čech v 17. století. Většina příslušníků rodu byla zatížena na zelené uniformy, neboť spousta z nich byli vojáci.
      Sám František Josef byl císařsko-královský polní maršál. Byl to rytíř Vojenského řádu Marie Terezie (Militarischer Maria Theresien-Orden), založeným za sedmileté války a bylo s ním spojeno jak polepšení šlechtictví, tak vyplácení zvláštní penze. Za jeho éry vlády udělal mnoho dobrých věcí. Investoval finanční prostředky do chodovické farnosti, když místo dřevěné farní budovy postavil školu a pak postavil novou faru jižně od kostela. Jednalo se o přízemní zděný kamenný dům, který má roubené podkroví a původně byl vybaven ozdobnými prvky na omítce a také kamenným vstupním portálem. Pak také zboural a znovu postavil budovu školy, kvůli hrozícímu ssutí střechy staré fary, v níž se vyučovalo. Vznikají tak dvě světnice určené pro výuku s bytem pro učitele.
      Za éry Leveneurů byla v barokním duchu přestavěna původní holovouská tvrz na zámek (viz poznámky). Nakonec lidumil František Josef umřel 6. 6. 1812 bez jakýchkoliv dědiců. Nechal se pohřbít v chodovickém kostele. Ještě před svou smrtí ale stihl odkázat majetek svému synovci Václavu, pánu z Leveneuru a Grünvallu.
      Tento císařsko-královský rytmistr však většinu volného času pobýval ve svém pražském domě. Do Holovous přijížděl jen občas, víceméně z důvodu kontroly. Říkává se o něm,že rád vyhledával fyzickou práci, což se mu málem stalo osudným. Při kácení lesů kolem panství mu padající strom naštěstí zlom pouze nohu. R. 1835 založil fond na podporu chudých. Sám Václav umřel 13. 9. 1835 v Praze, kde je i pohřben. Jako jeho strýc, neměl další potomky, a proto odkázal majetek svému synovci od sestry Johany, Antonínu Sosnovci z Vlkánova. Ještě před ním se ale panství ujal jeho otec Antonín, baron z Leveneuru a Grünvallu, avšak umřel již 29. 9. 1849.

Smiřičtí ze Smiřic

8. prosince 2010 v 15:03 Majitelé holovouského panství
     Dle mého názoru se rod Smiřických řadí mezi nejvýznamnější v Čechách. Pocházejí ze Smiřic u Hradce Králové. I když první zmínky nacházíme v kronikách už počátkem 15. století, teprve v průběhu 16. století si Smiřičtí svým umem zajistili značný majetek. Roku 1554 byl rod povýšen do panského stavu. Mezi lety 1514-1614 utratili za nové statky neuvěřitelných 576 807 kop grošů českých. Celkem se jednalo o 11 panství se 6 městy, 22 městečky a 475 vesnicemi ve středních a severovýchodních Čechách.
      Roku 1594 se tedy holovouského panství ujímají Smiřičtí ze Smiřic, konkrétně Albrecht Vladislav Smiřický. Nyní se však nacházíme v době, kdy tehdejší holovouské panství bylo připojeno pod velké hořické panství, stejně jako mnoho okolních vesnic. Jak velké bylo Hořicko v rukou Smiřických? Posuďte sami. Tvrz a město Hořice s poplužním dvorem, vinicí a lesy, vsi Libonice, Chvalina, Lhotka se 2 mlýny, Bříšťany, Bašnice, Kanice, Sukorady, Petrovičky s mlýnem, Pšánky s 19 rybníky, Milovice, Nevrátice a statek Hradišťko. No řekněte sami, nelíbilo by se vám to taky? Sám majitel si musel jistě mnout ruce, protože mu jednotlivá panství velmi vynášela. Hlavní zisk pocházel především z pěstování pšenice a z výroby a následného prodeje piva. Albrecht Vladislav Smiřický umřel r. 1602 mladý a bezdětný.
      Jeho majetek převzal jeho bratr Zikmund, pán na Skále a na Dubu. Roku 1607 se stal pánem na Kumburku. 27. květen 1608 je však dnem Zikmundovy smrti. Jeho syn Jaroslav vládl 3 roky, než r. 1611 také velmi mlád umírá. Střídá ho proto nejstarší žijící člen rodu Albrecht Václav z náchodské pošlosti, i když jak je známo, měl Jaroslav potomky. Bohužel jeho syn Jindřich Jiří nebyl mentálně schopen spravovat majetek a druhý syn Albrecht Jan byl příliš mladý. Ani Albrecht Václav se však nedožil dlouhého věku a umírá 24. 4. 1614 ve věku 23 let svobodný a bezdětný.
Moci se mohl konečně ujmout již zmiňovaný Albrecht Jan, který dospěl. Rozmnožil statky o nové Dymokury, Chřenice, polovinu Turnova a Malou Skálu. Po vymření náchodské větve Smiřických zdědil Náchod a Škvorec. Je zapsán do historie třicetileté války svými protestantskými názory proti králi. V jeho domě v Praze byla smluvena 23. května 1618 defenestrace a sám se do ní aktivně zapojil. Avšak je pravdou, že jakkoliv mohli být Smiřičtí finančně zajištěni, zdraví si koupit nemohli. A proto i Albrecht Jan umírá na dědičnou tuberkulózu 18. 11.1618 ve svém pražském paláci. Pro tuto skutečnost byl uznán vinným z rebélie vůči králi a odsouzen 26. 4. 1621 ke ztrátě všeho jmění, které mělo připadnout státu. Rod Smiřických ze Smiřic již neměl mužské potomky kromě mentálně nemocného Jindřicha Jiřího, bratra Albrechta Jana.
      Osud tak velkého majetku nezůstal však bez povšimnutí. Nejbližší rodinný příbuzný, na kterého přešlo poručnictví nad slabomyslným Jindřichem Jiřím, byl syn Marušky Smiřické, Albrecht z Valdštejna.

Holovouský zámek s parkem a VŠÚO

8. prosince 2010 v 14:56 Obec Holovousy a její pamětihodnosti
     Skutečný holovouský zámek byl vybudován na místě bývalé tvrze ze 13. století, někdy ve 2. polovině 18. století. Vznikla tak velmi jednoduchá jednopatrová budova, která navazuje na předchozí tvrz, když využívá její bašty jako vlastní věže v rozích zámečku. Další věžovitá stavba - rizalit - je umístěna v čele jižní strany stavby, kde se nachází brána, do které původně vedl most přes dřívější příkop. Půdorys zámečku byl obdélníkový. Tehdy vzniklo typické dvouramenné schodiště na východní straně. Uvnitř byla zřízena kaple zasvěcená Antonínu Paduánskému, která se nachází v prvním patře nad hlavním vchodem. Původní barokní zámek byl přestavěn pseudogoticky a secesně mezi lety 1906 - 1907 Janem Vejrychem, avšak v současné době slouží jako prostory pro Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský.
      Zámecký park, rozkládající se na ploše 1,5 ha, je dendrologicky značně bohatý. Roste zde celkem 22 druhů jehličnatých a 66 druhů listnatých dřevin. Zdejší park je doslova rájem pro botaniky. Z jehličnatých dřevin zde najdeme např. smrk stříbrný, zerav západní, smrk hadovitý, zerav obrovský, zeravinec japonský, zerav západní Wareúv, borovici černou, smrk červený, tis. červený, douglasku sivou, smrk bílý, smrk východní či některé druhy jedlí. Z listnáčů je nejvzácnější gumojilm jilmovitý, který se pěstuje jen na čtyřech místech republiky. Dále zde rostou některé druhy vzácných jasanů či javorů, velké platany či duby zimní. Z dřevin ozdobných květy tu můžeme nalézt forsythii převislou, mandloň trojlaločnou, mišpuli velkoplodou, keře trojpuku drsného a další a další a další.
      V parku se současně nalézá i velké množství uměleckých památek, např. soubor sochařských alegorií - jaro, léto, podzim, zima. Jaro představuje polonahá žena se svazky květin. Stojící polonahá žena symbolizuje léto, drží snop obilí a dětská postavička má srp. Podzim jako polonahý mladý muž má v pravé ruce pohár a levicí přidržuje velký hrozen vína, které zároveň pojídá malá dětská postavička u jeho levé nohy. Zima je znázorněna stojící sochou starce. Všechny sochy stojí na hranolových soklech. Krásnou památkou je i busta ženy na hranolové kamenné kašně z r. 1906. Socha sv. Jana Nepomuckého byla teprve nedávno přemístěna z parku na náves k rybníku.

Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský, s. r. o., Holovousy

     Historie VŠÚO začíná reorganizací Ovocnicko-vinařského ústavu v Praze a Ovocnického ústavu v Průhonicích v roce 1951. V této době byla jednotlivá zahradnická odvětví rozdělena do samostatných ústavů. Výzkumný ústav ovocnářský byl umístěn do historické budovy zámku v Holovousích.
     Z počátku byl ústav řízen Ministerstvem zemědělství ČSSR, později Československou akademií zemědělských věd a od r. 1977 byl přičleněn k hospodářské organizaci Sempra Praha. K 1. 7. 1997 byla na základě dosavadního Výzkumného a šlechtitelského ústavu ovocnářského založena nová společnost s ručením omezeným pod názvem Výzkumný a šlechtitelský ústav ovocnářský Holovousy s. r. o. Majoritním podílníkem (51 %) nové společnosti se stala Sempra Praha.
Ústav je organizačně členěn na ředitelství, oddělení ekonomiky a služeb, oddělení technologií, oddělení ochrany rostlin, oddělení genetiky a šlechtění a oddělení genofondů. Výzkumná činnost ústavu se prakticky týká všech ovocných plodin, které se pěstují na území ČR jako tržní kultury. Jedná se tu především o šlechtitelský výzkum jabloní, třešní, meruněk a slivoní. Dále je na programu studium vlivu podnoží na naštěpované odrůdy, výzkum množení ovocných plodin, introdukce odrůd ze zahraničí, hodnocení významných hospodářských znaků uchovávaných odrůd, využití explantátových kultur při ozdravování ovocných stromů, technologie aplikace nových pesticidů, monitoring výskytu chorob a škůdců, regulace plodnosti ovocných stromů, systémy závlah v intenzivních sadech či stanovení potřeby hnojení ovocných stromů atd.
Mezi další aktivity patří poradenská a vzdělávací činnost, publikační činnost a vydávání neperiodických tiskovin. Dále pak diagnostická a zkušební činnost v ochraně rostlin a výroba školkařských výpěstků. Všechny tyto činnosti jsou prováděny nejenom v zámeckém areálu, ale i v sadech u Domoslavic či na Chloumkách, kde se pěstují plodiny nejrůznějšího typu.
VŠÚO zde působí jako hlavní zaměstnavatel zdejších občanů i občanů z nejbližšího okolí.

Valdštejnové z Valdštejna

8. prosince 2010 v 14:47 Majitelé holovouského panství

     Albrecht z Valdštejna se stal poručníkem nemocného Jindřicha Jiřího. Neučinil tak však z lítosti či dobré vůle. Byl zkrátka jen chamtivý po moci a majetku, jako každý z nás. 14. 6. 1621 se dal zapsat na statky a ostře protestoval proti jejich konfiskaci tak dlouho, až 2. 11. 1622 dosáhl císařského povolení odkoupit panství Smiřických. V rámci zvětšování panství přikoupil Ostroměř a část z ní připojil k statku Holovousy.
     V roce 1629, téměř po 35 letech, oddělil Albrecht z Valdštejna holovouské panství od hořického. Důvodem byla touha po získání statku Vrchlabí od Viléma Miřkovského ze Stropčic. Po jeho smrti r. 1628 bylo panství Vrchlabí připojeno k vévodství Valdštejnově. Holovousy, od nichž bylo odděleno městečko Mlázovice a ves a dvůr Bílsko, byly nabídnuty dědičce po Vilémovi, jakési Elišce Miřkovské ze Stropčic, která byla provdána za Otu Jindřicha Stoše z Kounic. Ta je přijala a tím pádem holovouské panství po velmi krátké době znovu mění majitele.
     Valdštejnové jsou českým panským rodem, pocházejícím z velkého rodu Markvarticů. Zdeněk z Valdštejna patří rozhodně mezi nejznámější z rodu, protože vystavěl ve 2. pololetí 13. století u Turnova legendární hrad Valdštejn. Valdštejnové se časem tak "rozmnožili", že jejich rod se začal členit podle hlavních sídel na 12 větví - lomnickou, štěpanickou, brtnickou, skalskou, újezdskou, hostinskou, poličanskou, miletínskou, hradišťskou, dobrovickou, heřmanickou a duchcovskou. Nejznámějším představitelem rodu byl jednoznačně Albrecht z Valdštejna, vévoda frýdlantský, hlohovský, zaháňský a melklenburský, jenž pocházel z heřmanické větve rodu.
      Každému jičínskému obyvateli se při vyslovení tohoto jména okamžitě vybaví nový zámek, kostel a náměstí v Jičíně. Dále potom budova jezuitské koleje, klášter Kartuziánů a Valdštejnská lodžie, kterou dal postavit dle plánů architektů Spezzy a Pieroniho. Byl to rovněž velký vojevůdce 30ti leté války. Roku 1626 si v bitvě u Dessavy poradil s Dány a na oplátku mu byl císařem přiřknut titul generalisimus armády a admirál Baltu. Roku 1630 mu však byly sebrány všechny tituly a on se vrátil do Jičína. Spolu se svým židovským společníkem Jacobem de Basevi si pronajmuli ražbu mincí. Ty však byly velice nekvalitní a tak vzniklo vlastně první "novodobé tunelování" - tedy státní bankrot. Když však při švédské válečné fázi třicetileté války znovu Habsburkům "teklo do bot", vzpomněli si na Albrechta z Valdštejna, který jim "vyčistil"Čechy od Sasů. V bitvě u Lützenu r. 1632 sice výsledek se švédským králem Gustavem Adolfem skončil nerozhodně, švédský vojevůdce však na následky zranění utrpěných v bitvě zemřel a tím Valdštejn vlastně znovu zvítězil. Touha po moci jej však oslepila natolik, že začal vyjednávat s protihabsburskou koalicí. Sami Habsburkové jej proto nechali raději zavraždit v únoru 1634 v Chebu.
      I v pobělohorské době rod zastával mnoho funkcí dvorských a zemských úřadů. Linie rodu, sídlící na zámku v Duchově, vymřela r. 1901. Roku 1920 bylo duchcovské panství v rámci pozemkové reformy dědicům zkonfiskováno. V roce 1945 Valdštejni opustili své panství v Mnichově Hradišti a rod nyní žije v cizině.
      Erb tohoto šlechtického rodu užíval znamení 4 lvů. U moravských větví rodu byli všichni 4 lvi obrácení jedním směrem, ale u českých stáli lvi proti sobě do středu štítu. Později jim byly na hlavy přidány korunky. Za éry Albrechta z Valdštejna složitě poskládaný erb označoval velkou moc. Čtyři lvi byli zachováni, ale navíc byly přidávány další pole se znaky jeho panství.

Karlíkové z Nežetic

8. prosince 2010 v 14:28 Majitelé holovouského panství
      Karlíkové z Nežetic jsou šlechtickým rodem, u kterého si nejsme jistí přesným původem. Předpokládá se, že Karlíkové pochází z Nežetic, malé vesničky v jižních Čechách. Jejich erb měl různé varianty, většinou se však jednalo o pannu či loutku držící věnec, sedící na červené loďce a to vše na zlatém štítě.
      Prvním majitelem holovouského panství z tohoto rodu byl zřejmě Jan I. Karlík z Nežetic, který patřil mezi "dvořeníny" českého krále Vladislava II. Jagelonského. Roku 1476 odkoupil s královským povolením práva svých bratrů Jiříka a Aleše na otcovské a bratrské dědictví obsahující vesnice Stanovice a Lukavec. Bratr Jiřík se řídil vlastním životem se svou drakhovskou větví, která však s holovouským panstvím nemá mnoho společného. Podobně je tomu tak i u Alešovy veselské větve. Tento název odvozujeme od jeho nového statku z r. 1487 Vysoké Veselí.
Jan I. Karlík z Nežetic spravoval panství Vlčice, Stanovice, Milčeves, Holovousy s tvrzí, Mlázovice, Chloumek, Mezihoří, kostely v Chodovicích a Mlázovicích a mlýny v Holovousích a Mezihoří. Se svou ženou Eliškou z Lauterbachu se staral nejen o svůj rozlehlý majetek, ale i šest děti - dcery Johanu a Dorotu a 4 syny Jiříka, Václava, Adama a Mikuláše. Umírá někdy kolem r. 1519.
Jeho syn Mikuláš byl velice konfliktní člověk. Nejprve si vůbec nerozuměl se svou (pravděpodobně nevlastní) matkou Eliškou Karlíkovou. Poté vedl spor mezi lety 1533-1538 s vladykou Václavem Zahrádkou z Černé, pánem Šárovcovy Lhoty. Jádro problému spočívalo v údajném Mikulášově páchání "neplechy a škod" ve vladykových lesích. Po smrti Zahrádky byl proces ukončen tím, že Mikuláš odkoupil tvrze, dvůr a ves v Šárovcově Lhotě, vesnice Libín a Tikov. Správou byl však pověřen Mikulášův bratr Adam, který ale obratem panství prodal vladykovi Mikuláši z Habartic. Sám Mikuláš Karlík mezi lety 1532-1533 působil ve funkci hejtmana královéhradeckého kraje. Nakonec umírá r. 1552 a svým synům Zdislavovi, Jiříkovi a Karlovi zanechává velké dědictví rozšířené nově i o část vsi Nevrátice a Bílsko s tvrzí a poplužním dvorem. Velkolepost majetku se trochu snižuje přítomností vsí Chloumek a Mezihoří, o kterých tehdejší kronikáři s oblibou psali jako o pustých.
      Karlíkové z Nežetic byli pověstní oblibou, kterou opěvovali holovouské panství. Dokonce si vybrali svůj patronátní kostel v Chodovicích za místo, kde budou pohřbívání členové rodiny.
Nedlouho po smrti otce umírá r. 1557 syn Zdislav a protože nemá další potomky ani manželku, své dědictví přenechá svým bratrům. Jiřík, pán z Bílska, umírá r. 1563 a jeho majetek přebírá bratr Karel Karlík z Nežetic, který po svém otci zdědil nejen rozsáhlé panství, ale i vznětlivou povahu a umění vyvolávat konflikty. Roku 1574 se mu spor s Janem Ostromířským z Rokytníka nevyplatil, neboť v něm utržil smrtelnou ránu kordem z důvodu nedodržování smlouvy z r. 1545 o rozděleném vlastnictví vody. Jeho manželka Anežka Otmarová z Holohlav se stala vdovou a bezdětná nakonec umírá u své sestry Ester Ostromířské r. 1575 v Hořicích.
      Majetek holovouský a přilehlé Bílsko se stěhuje do rukou bratranců Karla Karlíka, tedy Václava a Adama, tj. synů Adama Karlíka z Nežetic, tehdejšího pána na Lukavci. Oba si panství náležitě rozdělili. Zatímco Václav získal celé holovouské panství (Stanovice, Milčeves, holovuská tvrz, polovina města Mlázovice, Vlčice, mlýn holovouský i mezihořský a kostel chodovický a mlázovický) a část vsi Nevrátice a měřikovský mlýn umístěný v Nové vsi, Adam získal Bílsko a druhou polovinu města Mlázovice. S novým majetkem je ale nečekaly nic než problémy. Roku 1577 je k soudu dotáhl Václav Bílský pro údajné neplacení směnky na 1000 kop grošů, kterou získal po Anežce Karlíkové (předminulé správkyni panství holovouského, manželce Karla Karlíka). Karlíkové tak mohli přijít o celé své panství. Naštěstí sami zaplatili 1600 kop grošů, když Václav Karlík na dluh zastavil celé své panství. Václav Bílský jim pak podobnými směnkami ještě několikrát otravoval život, než r. 1581 mu zaplatili 1669 kop grošů českých. Holovousy se tak dostaly do finančních problémů.
      Adam Karlík z Nežetic umřel r. 1587 a po sobě zanechal dcery Annu a Kunhutu. Jeho bratr Václav se dětí bohužel nedočkal a proto po své smrti r. 1592 se majetek rodu zpět dostává do rukou dcer Adama Karlíka. Václav jej do té doby pouze totiž spravoval, nevlastnil. Avšak ani Anna, ani Kunhuta, neprojevovaly větší zájem starat se o panství. Proto se jej ujal Zikmund Karlík z Něžetic, z řepínské větve Karlíků. Toto panství však bylo již tak zadluženo, že se jej Zikmund 21. 6. 1594 rozhodl prodal Albrechtu Vladislavu Smiřickému. Za celý majetek, výše uvedený, utržil 37 500 grošů míšenských. Tím končí éra Karlíků z Nežetic v Holovousích.

Obec Holovousy a její místopis

8. prosince 2010 v 14:02 Obec Holovousy a její pamětihodnosti

      Obec Holovousy se nalézá v kraji, který je archeology velice často označován těžištěm a centrem neolitického osídlování české kotliny. Území mezi městy Jičínem a Hradcem Králové, nacházející se mezi nejúrodnější částí Čech - Polabím a vysokým pohořím Krkonošemi, poskytovalo dostatek úrodných polích ležících na úpatí Chlumu vhodných k pěstování obilnin i možnost útěku a skrytí nejenom svého vlastního života, ale i majetku v nedalekých výše položených lesích. Zřejmě proto se především v těchto místech usazovali po celá staletí lidé nejrůznějších kultur a vyznání.
Vesnice je známá jedinečnou odrůdou tzv. holovouských malináčů, tedy druhem jablek, který byl vyšlechtěn právě zde a oplývá "božskou" chutí. Všichni obyvatelé Holovous jsou na tento skvost hrdí. V současné době sídlí Výzkumný šlechtitelský ústav ovocnářský v místním areálu zámku. V posledních několika letech provedla na svém území několik desítek oprav, rekonstrukcí a reforem. Vzniklo nové sportovní centrum s fotbalovým a víceúčleovým hřištěm, byla postavena nová hasičárna. Byly také opraveny silnice, škola získala nový plášt. V rámci dotovaného programu z celé EU "Revitalizace veřejných prostranství" byla rekonstruována také plocha přírodní nádrže a chodovického kostela.
      Abychom co možná nejlépe pochopili historii vesnice, musíme si nejprve společně definovat a rozebrat vlastní název. "Toto místní jméno má v prvním členu kmen holo - adjektiv holý, a v druhém členu staročeské us, později s hiatovým v - je vús - tzn. vous." Podnět k této složenině vyšel asi od slova holobradý - "kdo má holou bradu". Jelikož slovo brada značí nejen část hlavy, ale i vousy na bradě, měla složenina holobradý smysl "kdo je bez brady", tj. bez "vousů na bradě". Podle tohoto slova vznikla i složenina holovous/ý/ "kdo je bez vousů" . Místní legenda nám totiž vypráví o jakémsi Holovousovi, který byl prvním kolonizátorem zdejší oblasti. Zároveň se stal i prvním majitelem holovouského panství. Je zřejmé, že od jeho jména údajně vznikl dnes už mnohokrát připomínaný název jedné z nejslavnějších vesnic východočeského kraje. Podobným způsobem zní i legenda chodovická, jejíž hlavní postavou je protentokráte jakýsi Chod, blízký Holovousův přítel.


Nejstarší pověst Holovous

8. prosince 2010 v 13:23 Nejstarší pověst Holovous
      Tam, co dnes Holovousy i Chodovice leží, prostíral se dříve hustý a tmavý les, v němž se proháněla stáda divoké zvěře, v korunách staletých stromů hnízdili draví i zpěvní ptáci, a v jejich vykotlaných nitrech sídlily roje divokých včel. Jejich med byl cítit po celém lese.
      Najednou přitáhl s čeledí do krajiny mladý krásný muž, hebké bezvousé tváře. Vykácel kus lesa a vystavěl si zde pěkný hrádek, na němž žil spokojeně mnoho let. Protože neměl ženy ani dětí, jeho jedinou radostí byly květiny a stromy. Protože neměl vousy, dostalo se mu jména Holovous. Jezdil také někdy do cizích krajů, ale nejraději se zdržoval doma, chodil okolo hradu, mluvil se stromy a čistil je od mechů a lišejníků. Když našel někde planý ovocný strom, vytrhal od něj trávu, odhrabal starou hlínu a zasypal novou. Potom jej pohnojil, prořezal a zaléval medovou šťávou, které bylo dostatek. Díky tomu strom začal dávat výborné ovoce různých barev - červené, žluté i žíhané. Plody byly sladké a chutné jako med a voněly po muškátu. Ale hlavně byly údajně léčivé. Tak vznikly první "holovouské malináče".
      A jako přál stromům, miloval i svůj lid. Aby byl pán zabezpečen, vystavěli si jeho lidé kolem hradu domky, jež dostaly později název Holovousy. Poněvadž lidé jedli Holovousovo ovoce, zdraví jim přálo a smrt je nemohla dohonit.
Když se o tom, co se dělo v Holovousích, dozvěděl dávný Holovousův přítel jménem Chod, rozhodl se jej navštívit. Než aby se mu však Holovous mohl věnovat, ležel v posteli, neboť byl právě nemocný. Chod se proto rozhodl vydat se do blízkého lesa na lov, který byl jeho největším "koníčkem." Zašel však příliš hluboko do bažinaté části lesa, kde se setkal se statným divokým kancem. Postřelil ho, čímž zuřivé zvíře rozdráždil až do zběsilosti. To se na něj vrhlo, zarylo mu dlouhé kly hluboko do těla, že se hned zbarvily krví Chodovou a mrštělo jím několikráte o zem.
Na hradě se už svého hosta nemohli dočkat, a proto se vypravili ihned do lesa, aby jej vyhledali. Našli jej však rozdupaného a rozsápaného u nejhlubší bažiny. Holovous zaplakal nad svým přítelem Chodem a slavnostně ho pohřbil na místě, kde ho nalezli. Svým poddaným přikázal káceti stromy a vybíjet při tom všechnu divou zvěř, kterou potkají. U hrobu Chodova dal vystavěti kostelík a u něho domky pro kněze a kostelníka. Časem budovali si lidé kolem kostelíku domky, až vznikla celá ves a na paměť nešťastného přítele dostala jméno Chodovice.
     Umřel Holovous, zanikl jeho hrad, zapomnělo se na hrob Chodův, místo hradu byl vystavěn v Holovousích zámek, stará obydlí ustoupila novým, ale památka po šlechetném Holovousovi žije dosud ve výborném ovoci, široko daleko známém.